Obsah
Adresa
Jana Havránková
Vehlovská 3155/4
276 01 Mělník
Dílna
Vehlovská 3155/4
276 01 Mělník
Provozní doba, příjem zakázek
PONDĚLÍ AŽ ČTVRTEK:
od 9.00 do 16.00 hodin
PÁTEK:
po předchozí telefonické domluvě
Telefonní čísla
+ 420 315 697 820
+ 420 775 099 097
E-mail
Historie
Restaurátorstvím se ve starší době zabývali příslušní umělci a řemeslníci a teprve v 19. století pod vlivem historismu se ukázalo, že vyžaduje ještě jiné znalosti. Cílem restaurování v 19. století, jak jej formuloval „otec zakladatel“ obnovy památek, francouzský architekt Eugène Viollet-le-Duc, bylo obnovit dílo v původní podobě, případně doplnit a zdokonalit. Tato puristická snaha silně poškodila zejména staré stavby, kde se lehkomyslně všechno poškozené vyměnilo, takže obnovená stavba působí jako nová. Proti tomu vystoupil anglický spisovatel John Ruskin, který napsal, že taková stavba nebo umělecký předmět je „lež od začátku do konce“.
Novou koncepci „konservovat, ne restaurovat“ prosadil německý historik umění Georg Dehio. V průběhu 20. století převládla tato opačná tendence pouze očistit a fixovat původní povrch díla, což vedlo například u nástěnných maleb k výsledku, který je pro diváka velmi neuspokojivý: mezi kusy zachované malby byly plochy holé omítky, které celkový dojem rozbíjely. V současné době se proto hledají vhodné kompromisy mezi požadavkem historické šetrnosti a věrnosti a na druhé straně uměleckého působení díla. Doplňky a retuše mají být šetrné, rozlišitelné od původních částí a opět odstranitelné.
Počátky zvýšeného zájmu o ochranu architektonických památek v celoevropském měřítku spadají do druhé poloviny 18. století.
V 19. století se rozvíjí dva směry přístupu k ochraně památek. Jedná se o puristický a konzervační přístup.
Na počátku 20. století byli zakladateli moderně pojaté památkové péče historikové umění
V České republice má péči o kulturní památky na starosti Památková inspekce a odbor památkové péče Ministerstva kultury a jím zřízená odborná organizace památkové péče - Národní památkový ústav. Kromě toho zde působí i několik spolků a sdružení, které se aktivně zapojují do ochrany památek (např. Klub za starou Prahu).
Trochu informací z encyklopedie...
Údržba starožitného nábytku
Chceme-li si co nejdéle uchovat svoje starožitnosti v pěkném stavu, musíme je udržovat v suchém a teplém prostředí bez náhlých teplotních výkyvů. Neméně důležitá je také správná údržba povrchu. Mají-li si vaše cennosti zachovat svou krásu co nejdéle, je třeba dodržovat základní pravidla ošetřování u starožitného nábytku. Za prvé je nutné si ujasnit, jakou povrchovou úpravou je předmět ošetřen a podle toho se rozhodne, jaký postup čištění - ošetření zvolíme. Nejčastěji se můžeme setkat s nábytkem, který je ošetřen lakem, šelakem nebo voskováním. Nejšetrnějším postupem při denním úklidu, a to u všech typů povrchových úprav, je péřová popř. antistatická prachovka a teprve potom se měkkou flanelovou prachovkou zlehka přeleští plochy. Přímé použití textilní prachovky by mohlo povrch nábytku ostřejšími částicemi prachu odřít a poškrábat. Zásadně také nepoužíváme žádné průmyslové leštěnky, takto přeleštěný povrch se může zdát lesklejší, ale časem dochází k zašednutí a při častějším používání k popálení povrchu, který se v šupinkách začne odlupovat.
Nábytek ošetřený šelakem pouze oprašujeme a přeleštíme měkkým hadrem v případě vysokého lesku látkovou prachovku vynecháme. Silně znečištěný povrch či jinak poškozený nábytek raději sami neopravujeme a přenecháme tuto práci odborníkům. Nábytek s voskovou povrchovou úpravou se opráší od hrubých prachových částí a rozleštíme měkkým hadrem nebo měkkým kartáčem na šaty. V případě nalepené silné vrstvy prachu, kterou již nelze jinak odstranit, se povrch přetírá měkkým hadříkem jemně navlhčeným benzinem. Je nutno pracovat opatrně neboť vrstva vosku se benzinem rozpouští a smývá z povrchu i se zažraným prachem a musí se následně při narušení až na dřevo provádět nový nátěr voskem, který se aplikuje hadrou a nebo štětcem podle plochy nábytku. Lakované povrchy vyjímečně čistíme za pomocí lihu a lněného oleje, které vtíráme hrubou hadrou po znečištěném povrchu. Tento způsob se provádí v případě zašedlých skvrn od vody a jemných škrábanců. U šelaku a voskoveho povrchu nepoužívame k čištění nikdy vodu.
Nábytek ošetřený šelakem pouze oprašujeme a přeleštíme měkkým hadrem v případě vysokého lesku látkovou prachovku vynecháme. Silně znečištěný povrch či jinak poškozený nábytek raději sami neopravujeme a přenecháme tuto práci odborníkům. Nábytek s voskovou povrchovou úpravou se opráší od hrubých prachových částí a rozleštíme měkkým hadrem nebo měkkým kartáčem na šaty. V případě nalepené silné vrstvy prachu, kterou již nelze jinak odstranit, se povrch přetírá měkkým hadříkem jemně navlhčeným benzinem. Je nutno pracovat opatrně neboť vrstva vosku se benzinem rozpouští a smývá z povrchu i se zažraným prachem a musí se následně při narušení až na dřevo provádět nový nátěr voskem, který se aplikuje hadrou a nebo štětcem podle plochy nábytku. Lakované povrchy vyjímečně čistíme za pomocí lihu a lněného oleje, které vtíráme hrubou hadrou po znečištěném povrchu. Tento způsob se provádí v případě zašedlých skvrn od vody a jemných škrábanců. U šelaku a voskoveho povrchu nepoužívame k čištění nikdy vodu.
Historie restaurování
Od doby, kdy se začal používat nábytek, vznikla tím také potřeba jej čas od času opravit. Od středověku se touto činností zabývali výrobci nábytku nebo místní truhláři, kteří někdy lépe někdy hůře, spíše ke škodě dané věci, se snažili o opravu. Tak jsou často k vidění jednotlivé kusy nábytku s pracně vyrobenými železnými výztuhami, přibité hřeby, v lepším případě přišroubované k ulomeným nožkám či rozklíženým spojům. S nástupem zájmu o sběratelství starožitností vzniká speciální odvětví zabývající se záchranou poškozených starých cenností.
Restaurování nebo restaurátorství (z franc. restaurer, obnovit) znamená záchranu a odborné opravování uměleckých děl a starožitností.
Popis
Umělecká díla, historické památky a starožitnosti podléhají jednak působení času a přírodních vlivů, jednak lidským zásahům, které je chtěly neodborně opravit nebo zdokonalit. Činnost restaurátora začíná důkladným průzkumem díla, zjištěním jeho provenience a historie. Dílo se musí pečlivě dokumentovat a popsat ve stavu, v němž je restaurátor dostal.
Na základě průzkumu si restaurátor vytvoří plán následující činnosti. U obrazů a soch, které byly přemalovány, se musí například rozhodnout, které novější vrstvy odstraní a kterou bude obnovovat. Po případném odstranění novějších úprav musí zajistit či fixovat původní vrstvu, zejména pokud popraskala nebo se odlupuje, u dřevěných soch musí odstranit červotoče a stopy jeho činnosti, obrazy na plátně musí často „nažehlit“ na nový podklad a podobně.
Závěrečnou fázi restaurování tvoří retušování, doplňování chybějících částí a povrchová úprava těch partií, které byly zničeny, a to pokud možno tak, aby nerušily celkový dojem. Nakonec se výsledek opět dokumentuje a o provedené práci se napíše zpráva.
Restaurátor
Na restaurátora se kladou velmi rozmanité požadavky a restaurování tak vyžaduje různé kvalifikace, jak umělecké, tak technické. Musí mít výtvarné schopnosti, aby dokázal dílo obnovit a případně doplnit, dobré znalosti dějin umění a ovšem uměleckých a řemeslných technik starých dob. To platí zvláště pro restaurování starožitných předmětů z různých materiálů, které vyžadují pokaždé jiné techniky (kov, sklo, dřevo, papír, keramika, textil, kámen atd.). Restaurátorství s různým zaměřením je proto studijní obor na různých středních i vysokých školách, jak uměleckých, tak také technických.
